Se svatou církví, děti Panny Marie. © 2012 Úvod Svědectví církve Část I. K Papeži K Biskupovi Část II. matka Eugenie
němu, nemyslí na něho". Zmíněný výzkum dosti přesvědčivě ukazuje, že značný počet křesťanů se vzdálil od Otce, protože ho vnímá jako hrozivého soudce. Spíše se obracejí k lidskosti Ježíše Krista. A kolik z nich prosí Ježíše, aby je ochránil před Otcovým hněvem! Zvláštní svátek by tak mohl působit k obnovení řádu ve spiritualitě mnoha křesťanů a kjejich opětnému obrácení k Božskému Spasiteli: "O cokoliv poprosíte Otce v mém jménu..." a opět: "Modlete se takto: Otče náš..." Liturgický svátek zasvěcený Bohu Otci by obracel náš zrak k tomu, kterého apoštol sv. Jakub nazval "Otcem světla, od něhož pocházejí všechny dary..." Duše by rovněž ocenily Boží dobrotu a otcovskou prozřetelnost. Uvědomily by si, že tato prozřetelnost je opravdu prozřetelností trojjediného Boha a že právě skrze svou božskou podstatu, společnou všem třem božským Osobám, šíří Bůh po celém světě jako nevýslovný poklad své nesmírné milosrdenství. Na první pohled by se zdálo, že není důvod zvlášť uctívat Boha Otce. Ale nebyl to právě Otec, kdo poslal na svět svého Syna? Je-li svrchovaně správné uctívat Syna a Ducha svatého za jejich vnější zjevení, nebylo by správné a vhodné vzdávat díky Bohu Otci, jak to požaduje mešní preface, za dar, který nám seslal - za jeho Syna? Hlavní smysl tohoto zvláštního svátku se tak stává zřejmým: uctívat Otce, děkovat mu, chválit ho za to, že nám dal svého Syna; a to slovo, jak se praví v poselství, jako původce našeho vykoupení; děkovat tornu, jenž tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby všichni lidé byli jedno v Kristově mystickém těle a spolu s ním se stali i Božími dětmi. V době, kdy se svět utápí ve zmatcích sekulárních nauk, ateismu a moderních filosofií a neuznává Boha, pravého Boha, nemohl by tento svátek pomoci mnohým poznat Otce, Otce milosrdenství a laskavosti, kterého nám zjevil Ježíš? Nezvýšil by se počet těch, kteří uctívají Otce "v duchu a v pravdě", kterého zvěstoval Ježíš? V době, kdy je svět rozerván vražednými válkami a potřebuje najít spolehlivý pramen sjednocení, aby se lidé těsněji navzájem spojili, přinesl by tento svátek velké světlo. Učil by lidi, že všichni mají stejného Otce v nebi: toho, který jim dal Ježíše, skrze něhož se stávají členy jeho mystického těla v jednotě Ducha lásky! Mnoho lidí je ztrápeno a vyčerpáno válečnými útrapami a touží po hlubokém duchovním životě. Takový svátek by je pohnul k tomu, aby vzdávali čest Otci, jenž je skrytý, a aby se sami nabídli v synovské a velkomyslné oběti Otci, jedinému zdroji života Nejsvětější Trojice. Nezachoval by ono jemné hnutí nadpřirozeného života, který volá lidi k duchovnímu dětství a - skrze důvěru - k životu s Otcem, k odevzdání se Boží vůli, k duchu víry? Na druhé straně vyvstává problém věroučný, tedy zcela jiný než otázka zvláštního svátku a nezávislý na tom, jak církev o zkoumaném případě rozhodne. Někteří významní teologové se domnívají, že nauka o vztahu duše k Nejsvětější Trojici vyžaduje důkladné prozkoumání a že by se mohla lidem stát zdrojem světla pro život v jednotě s Otcem i Synem, o kterém hovoří sv. Jan, a pro účast na životě Ježíše, Božího Syna, zejména na jeho synovské lásce k Otci. Kromě těchto teologických důvodů bych chtěl zde zdůraznit toto: chudá mladá žena, bez teoiogického vzdělání prohlašuje, že přijímá od Boha poselství, která mohou obohatit teologickou nauku.   Práce falešného vizionáře jsou obsahově chudé, plané a rozporuplné. Poselství, o němž Matka Eugenie tvrdí, že jí je svěřil Otec, je plodné. Nalézáme v něm harmonickou součinnost dvou rozdílných povah, které potvrzují jeho pravost. Na jedné straně je představeno jako církevní tradice bez jakýchkoli podezřelých inovací, neboť neustále opakuje, že vše již bylo řečeno v Kristově zjevení ojeho Otci a že vše je obsaženo v evangeliu. Na druhé straně však poselství hlásá, že tato velká pravda, týkající se poznání Otce, vyžaduje, aby byla znovu rozvážena, studována a zakoušena. Neukazuje právě nepoměr mezi slabostí prostředníka, který sám není schopen objevit učení tohoto druhu, a mezi hloubkou předaného
poselství na působení vyšší, nadpřirozené, božské příčiny, proč řádové sestře bylo svěřeno toto poselství? Nedovedu si představit, jak jinak by se dalo vysvětlit, že sestra objevila myšlenku, jejíž původ a plodnost teologové, kteří vedli vyšetřování, uznávali velmi pomalu. A ještě jedna skutečnost se mi zdá působivá: když sestra Eugenie oznámila, že se jí zjevil Bůh Otec, vyšetřující teologové odpověděli, že zjevení Otce jsou sama o sobě nemožná a že se nikdy předtím v minulosti nevyskytovala. Proti těmto námitkám sestra vytrvala na svém a prostě prohlásila: "Otec mi řekl, abych popsala, co jsem viděla. A žádá své syny teology, aby to zkoumali." Sestra své svědectví nikdy nezměnila. Trvala na svých výpovědích celé měsíce. Až v lednu 1934 objevili teologové u sv. Tomáše Akvinského odpověď na svou námitku. Odpověď, kterou dal veliký učitel církve na otázku rozdílu mezi zjevením a poselstvím, problém objasnila a odstranila tak překážku, která ochromovala celé vyšetřování. Nevzdělaná sestra dokázala zkušeným teologům, že má pravdu. Jak jinak bychom mohli vysvětlit její prozíravost, moudrost a vytrvalost? Falešná vizionářka by se snažila přizpůsobit vysvětlením teologů. Sestra však trvala na svém tvrzení. To jsou další důvody, proč se nám její svědectví jeví jako důvěryhodné. Rovněž považuji za pozoruhodný její rezervovaný vztah k zázračným prvkům případu. Zatímco falešné vizionářky s pýchou zdůrazňují mimořádné jevy, a dokonce nic jiného nevidí, Matka Eugenie je naopak klade až na druhé místo - jako důkazy, prostředky. Nepociťuji tu přemrštěnost, nýbrž rovnováhu hodnot, která působí příznivým dojmem. Jenom stručně se zmíním o vyšetřování teologů. Důstojní otcové Albert a August Valencinové jsou vysoce hodnoceni pro svou filosofickou i teologickou autoritu a pro svou hlubokou znalost duchovního života. Jejich zákrok byl žádán i v jiných podobných vyšetřováních. Víme, že jednali s velkou obezřetností, a proto jsme je vybrali pro tuto práci. Jsme jim vděčni za obětavou a svědomitou spolupráci. Jejich svědectví ve prospěch sestry a nadpřirozeného vysvětlení skutečností je ještě pozoruhodnější, neboť svůj posudek velmi dlouho odkládali. Zpočátku byli zaujatí, pochybovali a potom váhali. Teprve podrobení sestry těžkým zkouškám a zkoumání všech druhů námitek je postupně přesvědčilo. ZÁVĚRY Podle příkazů své duše a svědomí a s největším smyslem pro odpovědnost vůči církvi prohlašuji, že se mi nadpřirozený a Boží zásah jeví jako jediné logické a uspokojivé vysvětlení událostí. Odhlédneme-li od všech okrajových rysů případu, jsou základní fakta ušlechtilá, vznešená a nadpřirozená: pokorná sestra vyzvala duše k opravdové oddanosti Otci, jak to učil Ježíš a církev vtělila do své liturgie. V tomto případu není nic burcujícího, vše je velice prosté a v souladu s pevnou naukou. Zázračné události, které provázejí toto poselství, by mohly být odděleny od hlavní události, a přece by jeho hodnota byla zachována ve své úpinosti. Z dogmatických důvodů církev rozhodne, zda lze uvažovat o ustanovení zvláštního svátku odděleně od tohoto zvláštního případu Matky Eugenie. Domnívám se, že hlavní důkaz věrohodnosti sestřina poselství nacházíme ve způsobu, jakým uvádí ve svém životě do praxe nauku, kterou nám prostřednictvím svého poselství připomíná. Považuji za správné nechat ji pokračovat vjejím díle. Věřím, že všechno je Boží vůle. Po deseti letech zkoumání, úvah a modliteb vzdávám díky Otci, že si vybral moji diecézi za místo tak dojemného projevu své lásky. + ALEXANDRE CAILLOT, biskup grenobelský
Stranu: 1 2